Vzpomínka na pana Miroslava Komínka
V průběhu loňského podzimu jsem měl tu čest se opakovaně setkat s panem Miroslavem Komínkem, který tehdy byl, ve svých 95 letech, nejstarším občanem Hněvotína. Ze společných rozhovorů vzešlo množství cenných vzpomínek na minulost obce, které jsem plánoval sepsat pro stránky našeho Zpravodaje. Jak se ale říká, člověk míní a Pánbůh mění. Koncem ledna nás pan Komínek navždy opustil, proto jsem se rozhodl článek přepracovat a věnovat jej jeho zajímavému životu a dílu, které pro svou rodnou obec vykonal.
Narodil se 19. června 1928 do rodiny Josefa Komínka a jeho ženy Marie, rozené Staňkové. Otec na synovu počest opatřil fasádu nově zbudované garáže u kovárny jeho dědečka na Velkém Válkově letopočtem jeho narození. Dětství neměl jednoduché, neboť vyrůstal ve složité době druhé světové války. Prvotní vzpomínky v něm zanechala docházka na místní obecnou školu u kostela a zejména jeho třídní učitel Augustin Marek, kterého tituloval jako velice vzácného člověka, jenž své žáky vždy plně podporoval a všemu naučil. S úsměvem vyprávěl o podobě učebny, kam docházely všechny české děti od 1. do 5. třídy. Malý pan Komínek tak seděl v první lavici a za ním v páté řadě jeho o čtyři roky starší strýc. Byl vychován v aktivní rodině, rodiče hráli ochotnické divadlo, on sám byl členem Sokola, na čemž si velmi zakládal celý život.
Po začátku války dokončil základní vzdělání v Olomouci a byl přijat na střední školu při firmě Baťa ve Zlíně. Nástup na ni však přehodnotil a zahájil studium na Střední průmyslové škole stavební v Brně. Z válečného období vzpomínal na odvahu některých místních, třeba na pana Josefa Albrechta, bývalého četnického strážmistra, který bydlel v patře jejich domu. Během stanného práva němečtí vojáci procházeli domy a hledali cokoliv podezřelého. Matku pana Komínka tehdy zastihli, když měla doma ve spíži produkty z řádně nahlášené zabijačky. Chtěli jí vše zabavit, ona to neuměla vysvětlit německy a vypadalo to na velké problémy. Postavil se za ni pan Albrecht, který němčinu ovládal, vojákům vyčinil a poslal je pryč. Silnou ranou pro pana Komínka byla předčasná smrt Miloše Zatloukala v závěru války, který byl jeho vrstevníkem. V Brně zažil během svých studií i bombardování, jednou zasáhly pumy přímo ulici s jeho školou. On a jeho spolužáci měli tehdy ovšem veliké štěstí, neboť v té době byli kopat na polích zákopy.
Maturoval v roce 1948 a nástup komunistů do vedení země vnímal negativně. Stejně jako jeho otec tíhnul k národním socialistům. Sám přiznával, že odmítal oslovovat ostatní jako soudruhy, ač se ho to snažili marně naučit. Po škole šel na vojnu, kterou strávil na východě Slovenska v Trebišově. Zde spolu s kamarády utvořili kapelu a ve volnu hráli po okolí, sám pan Komínek se ujal zpěvu, neboť dříve působil ve sboru. Po vojně přišly jeho první pracovní příležitosti, působil v ostravských Vítkovicích nebo v Košicích, kde řídil stavbu kasáren. Dokončil si také vyšší vzdělání na škole při ministerstvu stavebnictví v pražských Hodkovičkách. Roku 1951 si vzal za ženu Jarmilu Stravovou z Bystročic, z jejich manželství vzešly dvě děti – syn Miroslav a dcera Jarmila.
Právě počátkem 50. let zahájil pan Komínek svou dlouholetou činnost pro Hněvotín a místní občany. Společně se svým otcem, který byl od roku 1948 starostou Sokola, zajistili pozemky pro stavbu nového hřiště. Vypracoval plány sportovního areálu, které ve své době sice neuspěly, ale realizace se dočkaly v nedávných letech. Nastoupil do stálého zaměstnání v olomoucké Teplotechně, jeho pracovištěm se stal dům U Jelena na Horním náměstí, který rozrůstající se podnik zakoupil a zrekonstruoval. Zde působil coby ředitel správy speciálních prací a zahraničních dodávek. Neboť nebyl členem strany, musel na nátlak KSČ tuto funkci opustit a stal se vedoucím vývojových prací. Roku 1960 byl zvolen poslancem MNV v Hněvotíně, v této funkci setrval dalších 26 let, velkou část z toho jako předseda nebo člen stavebního výboru.
Z této pozice se pan Komínek zasadil o realizaci množství projektů. Dohlížel na stavbu obecního vodovodu a kanalizace, zajistil přivedení plynu pro rodinné domy a místní JZD, vypracoval prvotní plány pro rozšíření garáže hasičské zbrojnice pro nové zásahové vozy (dočkalo se realizace až 2018), později řídil práce na rekonstrukci a dostavbě dnešního domu s pečovatelskou službou či výstavbě řadových domů u Floriánka. Množství místních za ním docházelo pro radu ohledně rekonstrukcí či stavby rodinných domů. Každému z nich vždy rád poradil a ukázal co a jak. Po roce 1990 pan Komínek navázal spolupráci s farářem Eduardem Krumpolcem a velkou měrou se přičinil na rekonstrukci kostela sv. Leonarda. Za svůj úspěch pokládal, že se mu jako jednomu z mála v Česku podařilo u památkářů prosadit injektáž ohradní zdi. Pro objekt fary vypracoval návrhy, které počítaly s ubytováním pro studenty či s učebnami školy a podílel se zde na realizaci vrtu pro tepelné čerpadlo, které budovu učinilo co do vytápění zcela soběstačnou. Všech těchto výsledků, jak přiznával, by nedosáhl bez kontaktů, které během života získal, schopnosti vybrat si zkušené a šikovné lidi a zároveň zkušenosti ze zahraniční, které nabyl při práci ve vedení Teplotechny.
Jako úspěšný místní projekt vyzdvihoval KERAMO. To vzniklo na přelomu 70. a 80. let v budově bývalé kovárny, která patřila jeho tetě a strýci (dům naproti prodejně Qanto). Do této výrobny keramiky, v níž působila třeba manželka pana Komínka, dojížděli na praxi i studenti z Univerzity Palackého. Na stěnách chodby svého domu měli Komínkovi vystaveno množství tamních keramických výrobků v čele s panoramatem Prahy.
Nejen v Hněvotíně se pan Komínek realizoval. Během svého života vyvinul řadu „zlepšováků“ a byl tak držitelem několika patentů. Během našeho povídání za všechny zmínil patent na dvoukomorovou kremační pec nebo zinkovací pec pro podnik v Žilině. Druhou zmíněnou pec vylepšil tak, že se snížila její spotřeba zinku ze 100 g na pouhých 10 g. K tomu prohlásil: „To, že dáš myšlenku, to je největší základ! U mě byla klika, že jsem uměl vytipovat zařízení, která jsem uměl zvednout o více jak 100 %, což má význam hlavně ve velkých fabrikách.“
S končícími 90. léty se pan Komínek ze zdravotních důvodů postupně stáhl z veřejného života. Doma ale rozhodně nezahálel a nadále se zajímal o dění kolem sebe, jak v obci, v Česku i ve světě. V roce 2013 zemřela ve věku 87 let jeho manželka Jarmila. V posledních letech měl pan Komínek radost zejména z realizace sportovního areálu a aktivity OÚ v pořádání akcí pro rodiny s dětmi. Prosazoval myšlenku obnovení činnosti Sokola při základní škole, tvrdil, že pohybová činnost dětí má být různorodá. Mluvil o potřebě obchvatu obce, aby se snížila hustota dopravy, což zřejmě v blízké budoucnosti vyřeší dostavba dálnice u Křelova. Taktéž si přál realizaci lávky na bývalé cestě za FIT stezkou, kterou přeťala stavba D35.
Ač nás pan Komínek opustil, jeho odkaz žije nadále. Ať už v řadě prací a projektů, které pro Hněvotín připravil či zrealizoval, nebo v myšlenkách, které po celý život zastával. Razil moto „nebát se a nekrást“ a největší hodnotu spatřoval v kvalitně odvedené práci pro lidi. Velmi si cením toho, že jsem jej mohl v závěru jeho života poznat a strávit s ním čas povídáním. Setkání s člověkem, jako byl on, pro mě bylo velmi inspirující a doufám, že by byl s tímto článkem, kdyby si jej mohl přečíst, spokojený.