Místní devadesátkové podnikání
Období devadesátých let bylo v české postkomunistické společnosti obdobím rozvoje soukromého podnikání. Náš stát tehdy postupně přecházel z centrálně plánované ekonomiky na tržní. Také řada hněvotínských obyvatel se tou dobou rozhodla zkusit své štěstí a vydat se do vod svobodného podnikání. V obci se tak rázem vyrojila řada nových služeb a podniků. V dnešním příspěvku si některé z nich připomeneme.
Jedním z nejzajímavějších porevolučních pokusů o vybudování multifunkční prodejny v Hněvotíně se stala prodejna EDOTT. Roku 1991 se vedení obce rozhodlo prodat budovu čp. 97 v sousedství fary, která za normalizace sloužila jako sídlo kanceláří Rudných dolů Jeseník. Nemovitost zakoupili pánové Eduard Kožušník a Otto Petr, kteří v jejích prostorách v říjnu toho roku zprovoznili moderní prodejnu potravin, drogerie a průmyslového zboží. Otevřeno měla každý den včetně nedělí. Tehdejší kronikářka paní Flášarová popisuje v kronice nabídku obchodu: „V EDOTTu dnes prodávají sklo, porcelán, hračky, výrobky z umělé hmoty, je tu papírnictví i pomůcky pro kutily a samozřejmě potraviny s velkým výběrem našeho i západního zboží. (…) Firma EDOTT předpokládá pro příští rok otevření občerstvení venku se zákusky, nápoji a zmrzlinou.“ (Kronika 1991, s. 17). Z velkých plánů ovšem brzy sešlo. Už v květnu 1992 byl EDOTT uzavřen a budova prodána novému majiteli. Tímto sen o multifunkční prodejně západního stylu skončil.
Kromě velkého projektu jakým byl EDOTT se na přelomu let 1991 a 1992 vyrojilo i množství menších podniků. Prodejnu drogerie si v prostorech vlastního rodinného domu otevřeli manželé Křížkovi. Dle kroniky měli mnohdy o dost levnější zboží než v EDOTTu. V prostorách budovy pošty byla otevřena prodejna LENA paní Molerové, která zde nabízela textil a obuv. V listopadu 1992 byl otevřen obchůdek se smíšeným zbožím „U Myšáků“, který navazoval na rodinnou tradici poválečné prodejny pana Aloise Klevara. O povolení k otevření řeznictví si zažádali pánové Ženožička a Všetička. Do ostrého provozu se dostali o pár let později.
Bývalé prodejně Jednoty se po roce 1989 příliš nedařilo, propouštěla prodavačky a z důvodu nárustu konkurence vykazovala značné ztráty. Navíc muselo dojít ke kompletní rekonstrukci její budovy, která byla ve velmi špatném stavu. Došlo k výměně podlah, opravě střechy, výměně topení a k řadě dalších úkonů. V době rekonstrukce fungovala prodejna v náhradních prostorách restaurace v kulturním domě. V květnu 1992 prodejna obnovila provoz u křižovatky, již s novou vedoucí, paní Janou Mlčochovou, jejíž rodina podnik provozovala až do léta 2017.
A jak tomu bylo s restauračními zařízeními? Koncem roku 1991 si u autobusové zastávky otevřela kiosek s večerkou paní Čtvrtlíková, o restauraci se rozrostla o pár let později. Od následujícího roku obnovila provoz restaurace v kulturním domě, kterou před rokem 1990 provozovala Jednota. V pozdějších letech dostala dle dvojice svých provozních, pánech Pohludovi a Popelkovi, jméno POPOREST. V roce 1994 se otevření dočkala restaurace U Svatého Jána v čp. 1 pod vedením pana Harině, fungovala ale pouze do konce dalšího roku. Se střídajícími se provozovateli fungovala také restaurace Na Hřišti, která přetrvala dodnes. Jak je znát, místní situace restauračních zařízení byla i v této době značně nestálá a proměnlivá.
Do konce devadesátých let se v Hněvotíně prostřídalo velké množství služeb. Od obchodů, řeznictví, restaurací, kadeřnictví, květinářství až po kosmetické služby. V kronice 2000 se paní Flášarová podivuje: „Je udivující, že při konkurenci supermarketů a hypermarketů stále lze nakupovat ve 3 obchodech, a to nepočítám večerky a další 2 obchody s průmyslovým a drogistickým zbožím i papírnictvím a je tu i výběr umělých květin a hraček.“ (Kronika 2000, s. 28). Tehdy nemohla tušit, že o pár let později budou uzavřeny všechny místní prodejny se smíšeným zbožím a v některých obdobích i všechny restaurace. Buďme proto rádi, že si dnes máme v obci kde nakoupit vše potřebné a můžeme si zajít na chutný oběd či na něco k pití do místní restaurace. Ať se všem hněvotínským podnikatelům co nejlépe daří!
NEJEN EDOTT: Jaká je další historie budovy čp. 97
Objekt patrového domu čp. 97 je situován poblíž bývalé návsi, v sousedství budovy dřívější německé školy, dnešní mateřské školy, a budovy fary. V období první republiky se tak nacházel uprostřed všeho dění v obci a jako hostinec byl centrem setkávání zdejších obyvatel. Dle vzpomínek pamětníků byl jeho majitelem a provozovatelem pan Kupka. Provozovna disponovala společenským sálem, ve kterém se pořádaly společenské akce, v poválečném období zde se svými divadelními představeními začínal ochotnický spolek J. K. Tyl, o kterém jsem již v minulosti psal (článek zde: Ochotníci v Hněvotíně).
Po druhé světové válce se dle písemných podkladů sál nacházel ve špatném stavu, což vedlo k myšlence vybudovat nový kulturní dům se zázemím pro společenské akce. Lze se domnívat, že význam hostince čp. 97 tak postupně upadal. V průběhu 50. let zřejmě došlo k jeho uzavření a budova byla několik let nevyužívána. Dokládají to fotografie z roku 1961, na nichž je objekt ve zuboženém stavu.
Objekt byl převeden na MNV v Hněvotíně, který s ním měl velké plány. Dle technické zprávy o stavu budovy z roku 1969 se počítalo s tím, že v rámci akce Z dojde k adaptaci objektu pro potřeby místní mateřské školy. Z nápadu sešlo z důvodu nepochopení ze strany občanů. Proběhla pouze částečná rekonstrukce, která zahrnovala opravu střešní konstrukce, vybourání vnitřního zdiva a několika otvorů pro nová okna. V tomto stavu budovu koncem 60. let od obce převzal nový investor, národní podnik Geoindustria Jihlava, který s ní měl taktéž velké plány.
Dochovaná dokumentace z roku 1969 dokládá úmysl podniku přebudovat budovu pro vlastní potřeby. V přízemí budovy měl vzniknout byt pro domovníka a jeho rodinu zahrnující předsíň, koupelnu, toaletu, šatny, kuchyň, spíž, obývací pokoj, ložnici a pokoj pro děti. V druhé části přízemí byla dle plánů situována ubytovna pro sedm žen – sezónních pracovnic podniku – sestávající ze tří samostných pokojů, umývárny a toalety. V přízemí se měl ještě nacházet bufet, obsluhovaný z kuchyně bytu domovníka, kde měly být vydávány snídaně a teplé večeře do přenosných nádob pro sezónní pracovníky.
1. patro bylo plánováno pro čtyři kanceláře pro úředníky stavební správy Geoindustrie. Ve východní části patra se mělo nacházet šest mužských pokojů pro dvanáct sezónních zaměstnanců. Rovněž zde neměly chybět umývárny, toaleta a úklidová místnost. V prostoru u schodiště měl být situován sklad – archiv.
Počítalo se taktéž s jednopatrovou přístavbou u západní štítové zdi, kde se za dob hostince nacházely hospodářské přístavky. Ty už byly koncem 60. let z části zbourány či polozříceny. Přístavba měla sloužit coby garáž pro osobní auto, dále jako elektrodílna a mechanická dílna s příručním skladem. Zde mělo působit pět zaměstnanců mechanizačního střediska – opravárny strojního zařízení stavební správy v Olomouci.
Jak dokládají plány a nákresy, mělo jít o velkou akci, která měla budově vrátit ztracený lesk. Ačkoliv podnik Geoindustria některé práce na domě provedl a koncem prosince 1970 se kancelářská budova dočkala kolaudace, k realizaci přístavby nedošlo. Už o dva roky později budovu od firmy odkoupil národní podnik Rudné doly Jeseník. Ten si zde zřídil kanceláře svého pracoviště technického rozvoje montovaných rodinných domů pod západoněmeckou licencí. Působili zde mimo jiné významní olomoučtí architekti Hynek Zdeněk (1966–1971 hlavní architekt města Olomouce) a Antonín Škamrada (od r. 1984 ředitel Státního ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Olomouci, autor rekonstrukce Klášterního Hradiska a dalších památek). Tento podnik zde setrval nepřetržitě až do roku 1987.
Toho roku se Rudné doly rozhodly, že by budovu rády odprodaly nebo směnily za nemovitost v Olomouci. O objekt projevilo zájem místní JZD, avšak po jednání s vedením obce bylo dohodnuto, že budova připadne opět národnímu výboru. Termín prodeje byl dohodnut na následující rok. V srpnu 1988 se předseda MNV Milan Blechta obrátil na finanční odbor Okresního národního výboru v Olomouci s tím, že MNV žádá o finanční limit ve výši 1 500 000 Kčs na zakoupení budovy, kterou by chtěl následně rekonstruovat na nové nákupní středisko.
V listopadu 1989 přišla sametová revoluce, která do Československa přinesla svobodnou společnost, která přála soukromému podnikání. Nejinak tomu bylo v Hněvotíně. Vedení obce mělo rázem důležitější starosti než na vlastní náklady budovat novou prodejnu. Když se v září 1991 objevila nabídka o koupi budovy ze strany pánů Eduarda Kožušníka a Otty Petra, vedení obce dlouho neváhalo a objekt prodalo za 720 000 korun. Peníze získané z prodeje bylo v plánu využít na dokončení plynofikace obce. O měsíc později udělil obecní úřad souhlas k umístění provozovny a EDOTTu tak nestálo již nic v cestě. Problémy ale na sebe nenechaly dlouho čekat. Do léta 1992 neměla společnost EDOTT spol. s r. o. stále zaregistrované své sídlo v Hněvotíně, přičemž se k tomuto kroku její vedení zaručilo. Na jakékoliv výzvy ze strany obecního úřadu nebylo reagováno. Dopis ke Krajskému soudu v Ostravě odeslaný starostou Janem Bernatem dokládá: „Vznikají nám závažné pochybnosti v tom směru, zda tato společnost je řádně zapsána v obchodním restříku a proto Vás zdvořile žádáme o sdělení, jaké je registrované sídlo zmíněné společností a zdali je firma zaregistrována jako společnost s ručením omezeným. Podotýkáme, že se proslýchá o rozdělení této společnosti…“
Že projekt EDOTT nevyšel dokládá dopis z dubna 1992, v němž majitel společnosti Otto Petr předává vedení obce informaci, že z důvodu nerentability provozu byla prodejna uzavřena. Než byl spor s obcí ohledně umístění sídla společnosti dořešen, firma budovu stihla prodat a to za mnohem vyšší cenu, než za jakou ji od obce předtím koupila.
V současnosti je budova neobývaná, je využívána jako skladovací prostor olomoucké firmy PRODOS spol. s r.o., pod kterou spadá pedagogické nakladatelství vydávají školní učebnice a prodej svařovací techniky, nářadí a ochranných pomůcek.