Pomník obětem 1. a 2. odboje
Psal se rok 1968, když se v hlavách místních zrodila myšlenka na vytvoření nového pietního místa, které by důstojně připomínalo oběti světových válek z řad hněvotínských občanů. Tzv. Pražské jaro přineslo uvolnění atmosféry, kterého využila místní skupina volyňských Čechů, která celý nápad iniciovala. Třicítka členů soustředěná v organizaci Svazu fašistických bojovníků vedená předsedou Josefem Neradem na nic nečekala a plán na vybudování pomníku předložila představitelům místního národního výboru.
Po vyjednání všech nezbytných povolení s výborem a dalšími úřady mohly práce započít. Projekt pomníku vypracoval do května 1968 olomoucký architekt Jaroslav Kovář ml., mimo jiné autor pomníku Rudé armády v olomouckých Čechových sadech. Původní nákresy uložené v obecním archivu ukazují, že se do pomníku zprvu plánovalo zakomponovat tehdy nezbytnou rudou hvězdu. Ta se měla skvět na nejvyšším pilíři pomníku, skrz onen pilíř měla být navíc vedena trubice pro neon, který by hvězdu během večerů rozzařoval. Od tohoto plánu bylo upuštěno, vrchol pomníku tak nakonec ozdobil husitský palcát.
Veškeré práce na budování památníku obstarali sami místní bez jakéhokoliv nároku na finanční odměnu. Vše bylo odpracováno v rámci tzv. „akcí Z“. Zapojili se zejména zástupci Čechů z Volyně, mezi nimi i potomci některých padlých pánové Antonín Marek, Vladimír Polák a Josef a Vlastimil Kočí. Dále se zúčastnili občané obce mezi nimi i předseda MNV Rostislav Parák či tehdejší ředitel školy Otto Bajer. Náklady na stavbu pomníku se vyšplhaly na 80 000 Kčs, celková hodnota díla činila 130 000 Kčs.
Po roce náročných prací byl pomník dokončen a na 20. červenec 1969 připadlo jeho velkolepé odhalení spojené s nabitým celodenním programem od 9 hodin dopoledne až do pozdních nočních hodin. Pomník byl před svým odhalením skryt pod bílou plentou, nechyběly slavnostní projevy zástupců volyňských Čechů a představitelů obce, jeden z proslovů lze díky přepisu citovat: „Dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji přivítal…na dnešní naší slavnosti při příležitosti odhalení památníku našim spolubojovníkům. Dnešní slavný den vzpomínáme naše bratry, kterým nebylo dopřáno užívati svobody s námi a položili svoje životy za svobodu nás všech.“ Po stržení plenty mohli všichni přihlížející obdivovat výsledek více jak roční práce. Následovalo položení květinových věnců k úpatí pomníku od zástupců obce, místních organizací a spolků.
Původní pamětní deska nesoucí 18 jmen padlých a umučených za druhé světové války byla na pomník instalována až pár dní po odhalení. Za jednotlivými jmény se skrývají odlišné a jedinečné příběhy těch, kteří položili svůj život za to, aby další mohli svobodně žít. Tyto příběhy by jistě vydaly na další články, vzpomenu zde alespoň osudy dvou jmen: Miloše Zatloukala a Františka Vilímce, které spojuje datum 8. května 1945. Zatímco teprve sedmnáctiletý Miloš Zatloukal byl v tento den zasažen střepinou z vybuchlé bomby a stal se tak poslední hněvotínskou obětí války, topolanskému rolníkovi Františku Vilímcovi se osudným stalo tehdejší bombardování Topolan ze strany Sovětů. Při snaze sovětských letců vyhnat z obce zbývající členy německého štábu byl zasažen střelou z kulometu jednoho z letadel. Paradoxně se tak stal obětí osvobozujících jednotek.
Pomník se dodnes hrdě tyčí ve středu obce a plní svou podstatnou a důležitou funkci, která je psána na jeho středovém pilíři. Zajišťuje věčnou paměť. Věčnou paměť bojovníkům prvního a druhého odboje.