Život Rudolfa Albrechta
Dlouholetý ředitel místní školy, iniciátor stavby kulturního domu, předseda národního výboru nebo aktivní člen obecního kulturního života. To všechno, a ještě mnohem víc byl Rudolf Albrecht, od roku 2012 čestný občan Hněvotína.
Narodil se 16. dubna 1911 v Náměšti nad Oslavou do rodiny četnického nadstrážmistra. Matka mu ve třech letech zemřela a s novou nevlastní si příliš nerozuměl. Když mu bylo deset let, poslal jej otec studovat na gymnázium do Kroměříže. Během studií zde si začíná aktivně dopisovat se svou budoucí manželkou Marií, rozenou Havlínovou, z Hněvotína. Po 6 letech v Kroměříži přechází na gymnázium v Zábřehu na Moravě, kde setrvá do roku 1929. Rudolf toužil studovat buďto filozofii nebo medicínu. Jeho otec ale neměl na tak drahé vzdělání svého syna peníze, a tak se mladý Rudolf rozhodl si přivydělával jako výpomocný učitel. Nejdříve v Návsí, poté Horním Těrlicku a Komorní Lhotce.
V říjnu 1931 nastoupil povinnou vojenskou službu, během které absolvoval záložní důstojnickou školu 7. divize v Olomouci. Tuto službu ukončil roku 1933 v hodnosti poručíka pěchoty. Následně se vrátil na dráhu učitele – tentokrát ve Stonavě na Těšínsku a následně v Hrubé Vodě. Během působení zde si 1. února 1934 vzal svou životní lásku Marii. O dva roky později se manželům narodil syn Milan. Albrecht zde sváděl až do roku 1938 velké boje s přívrženci Konráda Henleina, což později přispělo k jeho pronásledování nacisty. Na vlastní žádost byl ještě před válkou přeložen jakožto učitel na hněvotínskou školu.
Se začátkem druhé světové války byl Albrecht zatčen a až do roku
1942 vězněn v koncentračních táborech – nejdříve v Dachau a poté
v Buchenwaldu.
29. září 1942 se po propuštění vrací zpět do Hněvotína a nastupuje
jako učitel do Olšan. Pravidelně se však musel hlásit na olomouckém
Gestapu a někteří místní na něj německé státní policii donášeli. To
Rudolfovi nezabránilo v pomoci válečným zajatcům, které zásoboval
šatstvem, mapovým materiálem nebo výzbrojí. K zisku tohoto materiálu
využíval spolupráce s rodiči svých žáků nebo se staršími občany
z Hněvotína a Topolan, čím všichni zúčastnění riskovali své životy
i životy svých nejbližších.
Ke konci války Albrecht sestavil skupinu místních, která po 9. květnu 1945 převzala v obci moc. Sám byl jmenován prvním předsedou tohoto revolučního MNV. V půlce srpna téhož roku nastupuje zpět na znovuotevřenou hněvotínskou měšťanku a stává se jejím prvním poválečným ředitelem. V této funkci následně setrval dalších deset let. O rok později inicioval proces stavby nového osvětového kulturního domu. Během výstavby musel bojovat s odporem některých místních, byrokracií MNV a opakovaným zastavením stavby. I přesto všechno se mu podařilo 30. prosince 1951 budovu slavnostně otevřít. Další úspěchy slavil s oblíbeným divadelním spolkem „J. K. Tyla“, který jednu dobu vedl.
Roku 1949 se manželé Albrechtovi dočkali druhého dítěte, dcery Jitky. Za další tři roky se však museli vyrovnat naopak s bolestivou ztrátou prvorozeného syna Milana, který podlehl dětské obrně. Pro Rudolfa byla tehdy tato situace velmi těžká, ke všemu přibývaly problémy ve škole, která trpěla na nedostatek učitelů – na 7 tříd připadalo jen 7 kantorů. Nemohl se tak naplno věnovat místní kulturní činnosti, která jej tolik naplňovala. Věnuje se tak alespoň naplno mimoškolní činnosti žáků, pro které zakládá biologický nebo pěvecký kroužek.
Ani po odchodu z ředitelského křesla Rudolf Albrecht nezahálel. Nadále se věnoval společenskému životu, pořádal myslivecké hony pro známé z okolních vesnic, věnoval se svému psovi, jehož chov patřil mezi jeho koníčky, a až do důchodového věku byl členem mnoha organizací, například svazu chovatelů. Nadále také šířil osvětu mezi mladou generací, pořádal přednášky, na kterých vyprávěl o svém věznění v nacistických táborech a o dalších hrůzách války.
Pan Rudolf Albrecht odešel na věčnost v srpnu 2001 v úctyhodném věku 90 let. Jeho manželka Marie jej přežila o pouhé tři a půl měsíce. V Hněvotíně po sobě zanechal nesmazatelnou stopu, kterou se zapsal do historie místní školy, obdivuhodná je jeho pracovitost, vytrvalost a houževnatost, s jakou překonával osobní životní nástrahy, a přesto se i nadále neúnavně angažoval v obecním společenském a kulturním životě.
Po právu je naším čestným občanem Hněvotína, jehož život a dílo by mělo být stále připomínáno novým generacím naší obce.