Vážení čtenáři, dovolujeme si vás upozornit, že následující
text kombinuje historické události s vypravěčovou invencí. Berte v něm
předkládané informace s rezervou, neboť mohly být upravovány pro potřeby
vyprávění. Děkujeme.
Co se fotbalu týče, padesátá léta byla pro hněvotínské kluky rájem
na zemi. Na každém volném plácku, na každé zahrádce či dvorku, tam
všude jste mohli najít fotbalovou branku různé velikosti. Kopalo se do
gumových míčů, později se tu a tam objevily i šněrováky. Od kluků
z Válkova jsem zaslechla, že si na svůj míč vydělali vyjednocením
měřice družstevní řepy.
V těchto případech jsem ale já v akci nebyla, kopalo se vším
možným – teniskami, trampkami – kdo co měl. Já jsem tou dobou putovala
od hráče k hráči, až jsem skončila u dorostu. Tehdy jsem se často
objevovala hozená v koutě jednoho hospodářského gruntu a kolem mě
probíhal čilý denní ruch. Nedá mi, abych vám ho alespoň částečně
nepřiblížila.
Život na soukromém rolnickém hospodářství se probouzel s rozedněním.
Roztápěla se kamna v kuchyni a míchala se snídaně pro prasata – tomuto
žrádlu hospodyně říkávaly pomeje. Ke zbytkům jídla se přidaly vařené
brambory a šrot a následné mlaskání prasat pak bylo slyšet až ke mně do
domu. Ozývalo se tu i množství jiných zvuků jako třeba bučení
hladových krav, zapřahání koní, dručení vozů, kejhání hus, vědět
o sobě hlasitě dávaly i kačeny, slepice, morky nebo holuby. Kdybych
bývala měla hlavu, tak by mi z toho šla kolem.
Pak nastal čas probudit kluky a poslat je na cestu do školy. Čekala je
rychlá snídaně, rozdání úkolů na odpolední práci dle jejich věku –
na zahradě, dvoře či na poli. Ale kluci měli v hlavách úplně jiné
starosti – kdo v důležitém odpoledním utkání nahradí v brance
Toncka, který měl zaracha za pětku z počtů.
Už jsem vám minule vyprávěla, jak se řešilo vyrovnání mezi kluby při
přestupu hráčů. Abyste si o mě neřekli, že si to celé vymýšlím,
doložím jeden konkrétní případ. Jednalo se o přestup mladého fotbalisty
Milana Bajera, který po svých začátcích v žákovském družstvu
pokračoval v dorostu Spartaku Lutín. V případě tohoto klubu došlo ke
změně názvu z původního jména Sigma, které se soudruhům nelíbilo.
Pojmenování Spartak bylo v té době nesmírně populární. Třeba
i známá Sparta Praha se tehdy jmenovala Spartak Praha Sokolovo. Podobné
oblibě se těšily názvy Dynamo či Dukla. Druhý jmenovaný se užíval pro
vojenské kluby, které byly součástí každé posádky.
Po návratu do Sokola Hněvotín padl Milan do oka bafuňářům
z Železáren Olomouc a roku 1961 tak došlo na největší přestup té doby.
Kromě fotbalových dresů a dvou balonů jsem zaslechla i o nějakých pár
tisícovkách korun. Asi to ale nebyla pravda, neboť vsadím svou novou
tkaničku na to, že se tato částka neobjevila v účetnictví žádného ze
zapojených klubů. U toho jsem tenkrát nebyla, takže vše znám jen
z vyprávění ostatních.
Milan se okamžitě prosadil do základního kádru Železáren a na
základě svých výkonů narukoval na vojnu do oddílu Dukly Tábor.
V základní sestavě druholigového vojenského oddílu hrál po dobu jednoho
roku. Při jednom ze zápasů se ale vážně zranil, což znamenalo konec jeho
slibné fotbalové kariéry. Fotbalu ale samozřejmě věrný zůstal, ať už
jako trenér mužů Sokola, nebo zejména jako fotbalový rozhodčí. Slyšela
jsem o neuvěřitelném množství utkání, která odřídil – pokud si to
dobře pamatuji, tak jako hlavní rozhodčí odpískal celkem 3 333 zápasů a
k tomu přidal přes 500 dalších jako asistent, kterému se tehdy říkalo
pomezní nebo lajnový rozhodčí.
To jsem ovšem trochu odbočila, vraťme se k přelomu 50. a 60. let.
Kluci pomalu opouštěli různá hřišťátka a branky a scházeli se na
fotbalovém hřišti, kde bylo možno denně si s někým začutat nebo zahrát
vyřazku na branku. Já jsem se právě tehdy usadila v dorostu – ale to už
je zase jiná kapitola příběhu.
Autor textu: Václav Šulc
Úprava a korektura: Adam Niessner
