UPOZORNĚNÍ: Tento článek kombinuje dobové
vzpomínky hněvotínského pamětníka s jeho autorskou fabulací. Události
popsané v článku přesně neodpovídají dobovým skutečnostem a pro
potřeby souvislosti vyprávění byly pamětníkem upraveny.
V restauraci Na Hřišti shlíží ze stěny na tamní čilý ruch staré
kopačky. Když si je prohlédneme, může nás napadnout, kolik toho už musely
za ty roky vidět a slyšet. A co všechno zažily ještě za dob, kdy se samy
proháněly po fotbalovém hřišti a trefovaly jeden gól za druhým. Když jim
dáme příležitost, třeba se jedna z nich o svým vzpomínkách
rozpovídá. Levá kopačka si nakonec dává říct a začíná se svým
vyprávěním hezky od počátků místního fotbalového klubu.
„Nejprve musím uvést věci na pravou míru. To, co vám budu vyprávět,
jsem pochopitelně nemohla všechno sama vidět. Uměla jsem ale dobře
naslouchat všemu kolem a to umím ostatně až dodnes.
Do Hněvotína jsem se dostala jako velmi mladá, s novou koženou výbavou
a parádními špunty na podrážce. Tehdejší hospodář Sokola Jan
Geschwinder měl ze mě a mé pravé sestry ohromnou radost. Byl to tehdy konec
léta 1950 a hněvotínský Sokol dával dohromady své první fotbalové
družstvo, které by se postavilo do mistrovských utkání. Nebylo ale možné
se rovnou zapsat do okresního přeboru, neboť se hrávalo v systému
soutěže jaro–podzim, tedy naopak než je tomu dnes. Se soutěžními zápasy
se tak muselo počkat až na jaro 1951.
Hráči ale nezaháleli, mezitím se hrály alespoň přátelské zápasy na
provizorním hřišti pod hřbitovem. Naši fotbalisté se převlékali na
studni na zahradě u Tulpů, hosté přijížděli z okolních vesnic již
odění v dresech na kolech či motocyklech. Na trávě a drnech, kde později
vyrostla drůbežárna, se mi dobře běhalo. Postupem času se zprovoznilo
nové hřiště na Topolanské ulici, které bylo zpočátku směřováno kolmo
k okresní silnici. Na něm jsem poprvé ucítila pod podrážkou škváru,
která mě pak provázela po celý můj aktivní život. Doteď cítím
hliněnou podlahu dřevěných šaten se zašlapanými vajgly a
všudypřítomnou vůni piva a režné. Tak čas plynul, psal se rok 1952 a na
trávníku už váleli místní žáci, převážně válečné děti.
Neboť dorostenecké družstvo tehdy ještě nebylo ustanoveno, žáci
pokračovali za dorost Sigmy Lutín. Tento klub hrál vyšší soutěž než
ostatní a snažil se k sobě přetáhnout hvězdy z okolních vesnic. Tím
jsem taky přišla o svého pána Božina Koplíka, který po přestupu do
Sigmy dostal nové kopačky a oddíl zdejšího Sokola za něj vyfasoval metrák
sadbových brambor. Byla jsem z toho smutná. Přišla jsem o slávu, na
které jsem se podílela, obdiv fanoušků a uznání spoluhráčů, kterému se
mi jako technické hvězdě a lídru mužstva dostávalo.
Dále si dobře vzpomínám na přestup našeho skvělého špílmachra
Zdeňka Glucha, který putoval do mužstva Moravských železáren, které
v té době hrálo druhou nejvyšší soutěž. Na oplátku jsme za něj
dostali nový balon a sadu dresů. Z doslechu od Vacina Kubína vím, že
v železárnách musel každý jejich zaměstnanec při výplatě povinně
dávat korunu na fotbal. No, byla to jiná doba a taky jiná koruna…
Na mé kůži postupně pracoval čas, vzniklé šrámy už nezakryl ani
globin, špunty už mi skoro zmizely a k tomu mě trápila ještě jedna
věc – na rozdíl od mé pravé sestry jsem ještě nedala gól. Než své
první vyprávění ukončím, prozradím vám ještě jednu zajímavou věc
o míčích, do kterých jsem v té době kopala. Starost o míče a kopačky
před každým utkáním měl vždy hospodář Sokola a jeho synové.
U příprav často nechyběli kluci z Válkova a ochotně pomáhali. Jistě si
teď řeknete, co je na přípravě míče složitého. Tehdy to ale nebylo
úplně jednoduché. Do koženého obalu bylo potřeba dostat duši, gumovou
placku zakončenou hadičkou, přes kterou se uvnitř obalu duše nahustila.
Následně se hadička přehnula a převázala provázkem. Obal se pak musel
zašněrovat, a proto kluci takovému míči říkali šněrovák. Balony se
šněrovaly řemínkem, který se protahoval dírkami v koženém obalu pomocí
nástroje, kterému se říkalo džingla. Byla to vlastně taková velká
tlustá tupá jehla, s níž se míč připravil na kopání. Řemínek byl
pochopitelně zvenčí vidět a když se setkal s hlavou některého
z hráčů, tak byl i pořádně cítit.
Doufám, že vás mé vyprávění o rané historii hněvotínské kopané
zaujalo. A mám toho ještě spoustu dalšího, co bych vám mohla říci. Tak
třeba zase někdy příště…“
