Nebýt Hněvotína, těžko bychom si dnes v obchodě zakoupili známé
olomoucké tvarůžky. Byla to právě naše obec, z níž vzešli první
živnostníci zabývající se jejich velkovýrobou a prodejem. V tomto
článku si přiblížíme minulost hněvotínských syrečků a důvod, proč
jsme o monopol v jejich výrobě nakonec přišli.
První zmínku o výrobě tvarůžků v Hněvotíně datuje historik Johann
Kux do roku 1459. Tento letopočet však dnes žádný dostupný zdroj
nepotvrzuje. Je ovšem jisté, že už od dob středověku se lidé na Olomoucku
výrobě tohoto sýru věnovali. V naší obci bylo sýrařství vedle
zemědělství hlavní obživou místních. K roku 1770 jsou zmiňováni dva
hlavní výrobci: Josef Schindler a Jakub Lantsch. Ve druhé polovině
19. století už byla doložena více jak třicítka producentů.
V Hněvotíně se výrobě těchto sýrů učili i lidé z okolních vesnic.
Šlo o velmi výnosné řemeslo, což mimo jiné dokládá přezdívka
„zlatý pán“ pro sýraře Franze Schindlera, který „tvargle“ vyráběl
v usedlosti č.p. 106 mezi léty 1895 až 1936.
Stěžejní byl pro místní výrobce zejména vývoz. Po tzv. tvarůžkové
cestě se sýry dovážely na trhy do Olomouce (odtud pojmenování olomoucké
tvarůžky) a po železnici dál do Evropy. 74 % exportu směřovalo do
Vídně, zbytek do zemí Balkánu či do Turecka. Před 1. světovou válkou si
svou továrnu na Malém Klupoři zbudoval Jakub Lantsch. Zaměstnával v ní
30 lidí a pro práci využíval žentourový a benzinový pohon, k sušení
pak ústřední topení. Dále zde fungovalo okolo 20 menších tvarůžkářů
jako Alois Knill či Jan Zbořil. Na přelomu století se pro Hněvotín
stávají velkým konkurentem Loštice. V roce 1870 se do nich přestěhovala
hněvotínská rodačka Anna Sekaninová s dětmi a otevřela zde svou
sýrárnu. Právě díky její rodině se v Lošticích rozběhla velkovýroba,
na kterou navázala firma Josefa Wesselse (dnes A. W. spol. s r. o.).
Ovšem zpátky k nám. Po konci války a novém politickém rozdělení
Evropy zasáhla sýraře významná rána v podobě omezení exportu a
vysokých cel. Rakousko se začalo více orientovat na tuzemské producenty a do
roku 1926 tak poklesl tamní odběr tvarůžků z Československa o 80 %.
Stále větší podíl na trhu se syrečky navíc získávaly Loštice a
produkce v Hněvotíně tak začala být ztrátová. V době první republiky
se blíže podíváme na situaci tří rodů – Schindlerů, Meixnerů a
Lantschů.
Leonhard Schindler založil svou výrobnu sýrů ve statku č.p. 123 již
před rokem 1900. Jeho provozovna se řadila ke středně velkým, pracovalo
pro něj 6 až 7 lidí a prosperovala až do počátku 30. let. Schindler ji
vedl společně se svým synem Josefem až do své smrti v roce 1940,
následně zanikla. Její průměrná roční produkce byla 40 000 kg
tvarůžků. Leonhardovým bratrem byl výše zmíněný Franz Schindler. Druhý
jmenovaný rod Meixnerů v čele s Josefem Meixnerem tvarůžky vyráběl od
roku 1910 v domě č.p. 117. Když Josef zemřel, zdědil firmu jeho vnuk
Johann Meixner z č.p. 88, kam sídlo firmy přesunul. Tuto firmu o pár let
později převzala Johannova žena Mathilda Czepicková, pod jejímž vedením
fungovala do roku 1932, zanikla o tři roky později. Johann Meixner byl
v prvorepublikové době významnou osobností obce – byl zastupitelem,
členem finanční komise a obecním pokladníkem. Po roce 1938 se stal
hlavním vedoucím místní nacistické propagandy. Koncem války byl zajat
Američany a odsouzen na 8 let vězení. Poslední zmíněný rod Lantschů se
ve 30. letech pokusil rozšířit svou výrobu do Rakouska, což se ale
nelíbilo československým úřadům. Bály se o to, že by naše země
přišla o výsadu výrobce „jediných pravých olomouckých tvarůžků“.
Lantsch totiž mohl svou znalostí jejich receptury zvýšit prodejnost
rakouských syrečků. Leonard Lantsch vnímal tehdejší postup státu jako
šikanu s národnostním podtextem. To bylo zřejmě i důvodem proč se on a
jeho rodina přimkli k nacistické ideologii a patřili k významným
funkcionářům SdP a následně NSDAP v obci.
Již během války došlo k úpadku hněvotínských výrobců tvarůžků.
V roce 1940 byli v obci už pouze 2 němečtí (W. Niessner, J. Schindler) a
1 český (A. Hrudník) výrobce. Po válce pak byli němečtí sýraři
vystěhováni a čeští po nástupu komunistů k moci podlehli znárodnění
podniků. Poslední výrobna Boženy Hrudníkové zanikla k 27. květnu
1950. Dlouholetá tradice hněvotínských tvarůžků byla u konce a
s postupem času vymizela z veřejného povědomí. Dnes jsou synonymem
výroby tvarůžků v Česku již pouze Loštice, které by přitom bez
Hněvotína s výrobou možná nikdy ani nezačaly. Na upomínku této tradice
je tvarůžek umístěn v oficiálním znaku Hněvotína.
K sepsání článku na téma tvarůžků v Hněvotíně výrazně
přispěly následující zdroje: kapitola „Sýrařství“ v knize Dějiny
Hněvotína a diplomové práce Evy Špičkové a Jiřího Moláčka
z Univerzity Palackého v Olomouci.
Odkazy na diplomové práce:
https://library.upol.cz/…upol/cs/csg/?…
https://library.upol.cz/…upol/cs/csg/?…
Další zajímavé články k tématu tvarůžků na
Hané:
- Kam se ztratily původní výrobny tvarůžků: https://olomoucky.rej.cz/…nich-vyroben
- Tvarůžková cesta z Hněvotína do Olomouce: https://olomouc.rozhlas.cz/…estu-6395801?…
- Hněvotín býval metropolí tvarůžků: https://olomouc.rozhlas.cz/…ouce-8231892
